Fofírung, vošajstlich, šuspajtl...

Ve svém minulém příspěvku jsem zmínil svoji prababičku, která byla pro mě vzorem svým životním přístupem i svou svéráznou mluvou, teď bych se chtěl o ní  trochu více rozepsat.

Moje prababička je ta dáma na dobové fotografii z roku 1912  stojící napravo. Měl jsem to štěstí, že jsem tuto ctihodnou ženu potkal a zažil její vyprávění. Její mluva byla totiž velice svérázná - mísila v ní germanismy a archaismy, různé dobové průpovídky, zhusta prokládané přihroublostmi a vulgarismy.  Jak zněla některá z jejích oblíbených slov? Vošoust byl pro ni člověk nedůležitý- podřadný, zatímco holdegrón zase velký chlap, podobnou ženu nazývala perzónou velikou, když měla dáma milence - byl to šamstr, chtěla-li prababička vyvětrat, tak pokoj jednoduše profrišovala. Bydlel-li někdo na vídrholci,  vlastnil dům na větrném a neútulném místě,  kdo jel na rajz neboli na výlet,  mohl si to lajsnout, tedy dovolit. Zahradní kolečko nazývala radvancem, košík zase rukovákem. Když se zkazilo počasí, říkala že se to venku nějak kaboní.  Vošajstlich znamenalo že je něco nahnuté a podezřelé, kdežto fofírung zase poprask, bouřku nebo roztržku. Hejrasa byla žena lehčích mravů, drahej špás- předražené zboží ale také zbytečný nákup, vyšutrovat - vyhodit, vykázat /nějakou osobu/.Také říkala, že lítám jako šuspajtl /střelený pytel/ Petrachtovat bylo někoho soustředěně pozorovat. Některá z těchto slov jsem si pamatoval ještě jako dítě, něco jsem si zjistil od otce, který vyprávěl, že když jako chlapeček požádal o nanuk, řekla mu prostě: Chceš nanuka? h-vňuka! A bylo vyřešeno! A já si také vzpomínám na jednu příhodu, když jsme jednou byli u prababičky na návštěvě a otec rozhodl, že tam přespíme. Dlouho jsem nemohl usnout, pohledem jsem sledoval velké sloupové hodiny, co měly nahoře jakýsi ornament, který mi připomínal draka. Bál jsem se, začal mnou lomcovat divný pocit, že ten drak se ze svého místa zvedne a nějak mi ublíží. Už si to tolik nepamatuji, ale možná jsem začal i tlumeně kňourat. Všichni se vzbudili, celá rodina se soustředila kolem mě a všichni dumali, proč to dítě nespí /já nic neřekl, protože jsem se styděl/. Prababička rázně pronesla: „ Asi se bojí těch hodin, dáme ho spát vedle.“ A skutečně – trefila to parádně, když mě přestěhovali do vedlejší místnosti, usnul jsem hned jako špalek. Moje prababička proplouvala celým svým životem velmi sebevědomě -  k tomu ještě vychovala 6 dětí, z toho 4 nevlastní.  A když se nedejbože stalo, že ta ctihodná dáma něčemu nerozuměla, prohlásila o tom, že je to pro ni vyšší dívčí a už se tím nezabývala. Zřejmě kvůli tomuto přístupu k životu se dožila velice požehnaného věku. Umřela na zápal plic, když se rozhodla, že si ve svých bezmála devadesáti letech sama do sklepa složí uhlí. Prababička se prostě vymykala chování běžných žen v té době.

Dnes už se vůbec žije jinak, polovina lidstva na antidepresivech, jiní se zase neobejdou bez svého osobního kouče nebo psychoterauta, útočí na nás pracovní stres a často se potýkáme se syndromem vyhoření. Spousta těchto věcí by nebyla tak žhavých, kdybychom brali život aspoň z poloviny s takovým nadhledem jako kdysi moje prabába…