Do Indie jsme si s manželkou netroufli vyrazit na vlastní pěst, proto jsme se obrátili na jednu menší cestovní kancelář, která nám sestavila plán cesty. Dále bylo domluveno, že nám v Indii zajistí ubytování v hotelu, řidiče a průvodce, s kterými budeme komunikovat anglicky. My si pak musíme vyřídit víza, objednat a zaplatit letenku na naší návštěvu Indie, která se měla uskutečnit v měsíci únoru. Plán cesty obsahoval tzv. Zlatý trojúhelník měst Dillí, Džajpur, Agra, spolu s návštěvou nejstaršího legendární města Váránasí, ležící na posvátné řece Ganze. Měli jsme tedy projet tři severní indické státy Harijána, Radžasthán a Uttarpradéš, cestovat autem, vlakem i letecky. Dobrodružství mohlo začít!
Dillí: Let společností Türkish Airlines byl bez jakýchkoli problémů. Do Dillí jsme dorazili v brzkých ranních hodinách a na letišti již čekal řidič, který si nás převzal. Jeli jsme do hotelu Wood Castle, kde jsme se měli ubytovat, Dillí se už od rána utápělo v hustém smogu, ve kterém byla viditelnost sotva pár desítek metrů. To nám však nebránilo se zájmem pozorovat hemžící se lidičky a hustou dopravu, kterou jsme projížděli. První dojem z Indie byl obrovský šok, až jsem si vzpomněl na našeho doktora, který když nás očkoval říkal:"Indie? Tak o tom se nedá vyprávět, to se prostě musí zažít!". Na hotelu už nás čekal náš první průvodce Ankur (foto vlevo), mladý středoškolský student, který si průvodcovstvím přivydělával. Byl to velmi inteligentní kluk, protože o mé angličtině prohlásil, že je na velmi dobré úrovni. Nevím, jestli to od něj nebyl kompliment, ale je pravdou, že jsme se spolu v pohodě domluvili. Když jsme s manželkou divili nějaké situaci v Indii, která nás jako Evropany vždycky překvapila, odpověděl jenom suše: "Everything is possible in India!" (v Indii je všechno možné), jako by se nechumelilo. Několikrát nám také zakoupil vodu v pet-láhvi a vysvětlil, že povinností každého Inda hostovi nabídnout vodu.
Kutub Minar : První místo, které jsme s Ankurem navštívili byl komplex Kutub. Zde se nacházel minaret Kutub Minar (foto nahoře a dole), jedna z nejpůsobivějších staveb v severní Indii. Kutub Minar - česky Věž vítězství - je 72,8 metrů vysoká a byla postavena na začátku 13. století v prvních desetiletích Dillíského sultanátu. Nejvyšší minaret v Indii má ve spodní části krásné květinové a geometrické vzory a kaligrafickými nápisy (foto dole) a obklopuje ho mnoho dalších budov, které jsou dochovanou ukázkou indické architektury 12. století. Na jeho výstavbu se použil rudý pískovec i ze zničených hinduistických svatyň.
Železný pilíř: V objektu Kutub se také nachází 7 metrů vysoký železný sloup, který nerezaví. Vznikly různé teorie, proč tomu tak je (některé tvrdily, že má dokonce mimozemský původ), ale vědeckou analýzou se zjistilo, že je to tím, že na místě jsou velmi suché povětrnostní podmínky a díky složení kovu, který obsahuje až 98 procent železa a hodně fosforu. 7,5 tuny vážící železný sloup nechal v 4. - 5. století vyrobit indický panovník Čandragupta II. pro hinduistický chrám vzdálený tisíc kilometrů.
Stavby v komplexu Kutub jsou většinou z červeného mramoru nebo pískovce, reliéfy bohatě zdobeny. Muslimové při jejich budování využili prvků ze starších hinduistických staveb, které byly po jejich vpádu rozbořeny.
Humajúnova hrobka: Další čtyři fotografie jsou z návštěvy Humajúnovy hrobky. Humajún byl druhým panovníkem Mughalské říše. Stavba je ukázkou raně afghánské mughalské architektury a byla inspirací například pro stavbu Tadž Mahal.
Ankur mi poučil, že Humajún, druhý mughalský císař vládnoucí v 16. století, bývá nazýván Unlucky Ruler (nešťastný vládce), protože brzy tragicky zahynul. Fotografie dole: psí odpočinek u Humajúnovy hrobky.
Mughalská říše,byl v letech 1526 - 1858 státní útvar na území Indického subkontinentu. Základy říše položil Bábur, vládce Kábulu, jeho synem byl Humajún. Největší expanze nastala za třetího císaře Akbara (vládl 1556–1605), který zemi rozšířil a za jeho vlády také nastal rozkvět literatury, architektury, výtvarného umění i hudby. Jeho nástupci byli Džahangír a Šabžahán (stavitel Tadž Mahálu). Mughalská říše byla dobou obrovské územní expanze - impérium zahrnovalo téměř celou Indii a dále podstatnou část Pákistánu, Afgánistánu, Nepálu a Bangladéše.
Zahrada Lodhi garden: Ve špinavé Indii překvapivě čisté místo, celé rodiny tu v klidu na trávě pořádají pikniky. I zde na tomto místě nám neúnavný Ankur předával zajímavé informace o Indii, kterou barvitě popisoval. Přiblížil nám třeba poznávací znaky některých etnik, jak třeba podle turbanu poznáme radžasthánce, sikha nebo muslima. Foto nahoře: Ankur popisuje hrobku Bara Gumbad.
Dillí: je největší město Indie. Jeho součástí je Nové Dillí, hlavní město Indie. Dillí má téměř 19 milionů obyvatel. Leží v severní části země na rozloze 1 483 čtverečních kilometrů v průměrné nadmořské výšce 293 m. nad mořem. Na délku i na šířku má město kolem 50 km.
Dopravní situace v Dillí byla v době naší návštěvy nepřehledná a chaotická. Auta se hrnula v nepřetržitém proudu a na přecházející chodce vůbec nebrala ohled (ani na označení přechodu), museli jsme se držet průvodce a s ním rychle přeběhnout, řidiči když nás pak viděli ve vozovce, neochotně zpomalili.
India Gate a vládní budovy: další dvě fotografie přibližují rozsáhlé prostranství, kde se nacházejí vládní budovy – rozlehlé místo, velké budovy působící anglickým stylem z doby koloniální nadvlády. Fotografie dole - krmení opiček u vládních budov.
Gurundwara Bangla Sahib: Sikhský chrám zbudovaný na místě, kde v 17. století guru Har Krišan nabíral vodu, kterou pak léčil postižené cholerou a neštovicemi. Celý areál jsme museli projít s pokrytou hlavou a bosí. Když nám v chrámu nabídli svatou vodu, neodmítli jsme, ačkoli jsme ze všech průvodců a také pokynů cestovní kanceláře byli poučeni, že v žádném případě nemáme pít jinou než balenou vodu. Obávali jsme se tedy střevních potíží, ale konzumace svaté vody proběhla bez následků. (Možná však pomohla i skutečnost, že jsme s manželkou po celou dobu pobytu v Indii popíjeli grappu - uchovávanou v placatici).
Součástí chrámu Gurundwara Bangla Sahib v Dillí je jezero, velká kuchyně, škola a umělecká galerie. Velká jídelna je v souladu se sikhským konceptem Langaru přístupná všem lidem bez rozdílu rasy nebo náboženství. Obdobně je tomu i u samotného chrámu, kde si příchozí musí zakrýt hlavu a vstoupit bosí. Poutníci se také mohou podílet na přípravě stravy, kterou mohou zdarma i zkonzumovat.
Indie je multikulturní země, mnohonáboženský stát, v kterém ještě přežívá starý kastovní systém. Přesto, že jsme tady viděli spoustu chudých lidí (i jejich polonahých dětí, které žijí na ulici), nuzáků i žebráků, přesto obyvatelé Indie působí klidně, smířeně se svým životem. První dojem byl šok ze všude přítomného, zdánlivě hrozného zmatku. Každý někam spěchal, něco tahal, přenášel, dopravní situace nepřehledná až chaotická, auta jezdila často v několika řadách, ozývalo se téměř nepřetržité troubení, mezi tím motající se rikšové, tuktuky a podivné vysoko poskládané náklady čehokoliv , co se dalo převézt, na různých šlapacích čtyřkolkách, kolech nebo mopedech, povozy tažené rozličnými zvířaty, tu a tam posvátná kráva, kterou všichni v klidu objížděli a k tomu ještě přebíhání chodců přes ten dopravní mumraj. Všechno ale když tohle Evropan okoukal, vstřebal a zvykl si na to, pak působilo přirozeně, jako že to tak má vlastně být. A starý léty prověřený systém že vlastně funguje...
Poznámky: Chtěl bych na tento článek navázat a přinést pokračování. Fotografie jsou vlastní, informace jsem doplnil z Wikipedie.
