Druhý den: Hned po snídani jsme se seznámili s řidičem Salimem (foto dole), který nás měl z Dillí odvézt do dalšího státu Rádžasthán. Tady jsme měli navštívit pevnost Ambér a hlavní město Džajpúr. Cesta jeho bílým suzuki měla trvat téměř pět hodin, manželka po náročném prvním dnu brzy po usednutí do auta usnula, ale já se zájmem sledoval dálnici. Nechtěl jsem o něco přijít,
indická dálnice byla místem, které se jen tak často nevidí. Plná starých nákladních vozů (vezouci buď přetížený vysoko naložený náklad nebo plnou korbu stojících cestujících), táhla se vpřed jako pestrobarevná řeka: kromě osobáků, čtyřkolek a různých mopedů se po ní plahočili i vozkové s velbloudem nebo buvolem, tu a tam projel i majestátní slon se svým mahutem. Všechna auta jela nejvýše osmdesátkou. Salim čas od času udělal přestávku, aby si vykouřil svou malou, ručně balenou cigaretu. Když jsme mu dovolili, aby nezastavoval a kouřil po cestě, ostýchavě tak učinil a kouř vyfukoval diskrétně z okénka. V průběhu cesty pak žvýkal tabák (nebo to byl betel?)a z auta za jízdy plival jeho zbytky. Nejprve jsem nevěděl, jestli se něco nestalo, protože zpomalil a u krajnice otvíral dveře, Měl jsem obavy, jestli auto nemá závadu nebo mu není špatně, on však na mou otázku jenom klidně odpověděl: " No, no problem.." Oddychl jsem si, byli jsme v daleké Indii v dobrých zkušených rukou.
Pak Salim sjel z hlavní silnice a blížili jsme se k malé osadě. "Chtěl bych vám ukázat indickou vesnici", pronesl anglicky a tak jsme brzy projížděli prašnou vesnickou uličkou. Míjeli jsme pitoreskní povozy s velbloudy, muly i osly, nahrubo omítnuté domky bez zahrad, přístěnky, stánky, plůtky, kupy hnoje, krávy a všude se povalující odpadky. Uprostřed vesnice stála betonová nádrž a k ní byla napojena sprcha s tekoucí vodou, kde se mylo několik polonahých Indů i se svými dětmi. Ale abych jenom nekritizoval, všiml jsem si také pěkného zeleného políčka, kde už měla přenice skoro uzrálé klasy (v únoru).
Dále nás Salim zavezl do osady, kterou Salim označil jako Elefant Village (Sloní vesnice). Představil nám urostlého muže v turbanu, podle visáže zřejmě sikha, který nás vzal do stínu pod velký slunečník a začal s námi sjednávat finanční podmínky naší návštěvy. Ukázal nám slonici Ruppu, kterou jsme za domluvený finanční obnos mohli nakrmit banány (které jsou prý pro ni jak čokoláda) a pak se na ní projet vesnicí. Stalo se, řídil drobný muž z fotografie, který Ruppu popoháněl pomocí malé dřevěné tyčky a projeli jsme rozvážně celou vesnicí. Je jisté, že při našem průjezdu jsme poutaly velkou pozornost domorodců a skupina pubertálních děvčat se nám dokonce smála.
Nejprve jsme navštívili pevnost Ambér, turisticky hojně navštěvovanou. Již zdálky byla slyšet hlasitá hudba, která se linula z pevnosti, po průchodu branou jsem zjistil, že pochází od tří muzikantů na ochozu, jeden bouchal do obrovského bubnu a dva pískali na jakési orientální píšťalky, jejichž společný hlomoz spolehlivě zasáhl celé nádvoří. Když jsem zůstal stát v davu - zasažen vším tím vřískotem - pomyslel jsem si něco v tom smyslu: "Tak to je ta Indie. Konečně jsem tady a splnil se mi můj sen!"
Ambér (od r. 2013 UNESCO) je pevnost ve státě Rádžasthán nedaleko od Džajpuru. Stavitelem byl máháradža Man Singh I. jeden z generálů slavného císaře Akbara. Stavba začala roku 1592 a Man Singh ji průběžně dostavoval po zbytek života, celé čtvrtstoletí. Součástí pevnosti učinil chrám zasvěcený Šila Dévi, Sheesh Mahal (Zrcadlový palác), Džaj Mandir (Chrám vítězství), nebo harém pro konkubíny. Pevnost patří k ukázkovým příkladům mughalské architektury.
Slavný Zrcadlový sál s bohatou výzdobou sklíček, zrcadel. Stačí ve tmě rozsvítit jednu svíčku a sál se rozzáří tisíci světel.
Indku na fotografii vlevo jsem objevil v zahradě nedaleko Síně radosti. Dělala různé pózy a čekala, až ji fotografující turisté vyfotí. Svou trpělivost si však nechala zaplatit - za svoje pózování kasírovala peníze. Vypadala jako připomínka krásných žen v Síni radosti, místnosti, kde se kdysi mohl mahárádža potěšit jednou se svých 12-ti manželek nebo tři sta konkubín.
Pevnost Ambér je vystavěna z červeného a bílého pískovce a mramoru. Památka je proslulá zvláště vnitřní výzdobou, zejména dřevořezbami na stropech a stěnách, zobrazujících lovecké scény Legenda praví, že sál Diwan-i-Khas (určený k přijímání soukromých hostů) byl tak pověstný svou krásou, že na něj žárlil i samotný císař a pokusil se kvůli tomu citadelu napadnout; jen lstí ji měl uhájit Man Singhův nástupce Džaj Singh.
Foto nahoře: Zajímavě řešené schodiště, které sloužilo k ručnímu nabírání vody z vodní nádrže (dost hluboké). Také návštěvníci pevnosti semohou z parkoviště dopravit na slonech.
Když jsme opouštěli turisticky hodně navštěvovanou pevnost Amber, projížděli jsme takový vcelku útulný hájíček. Tu nám průvodce začal vyprávět, že se tu scházejí zamilovaní mladí lidé, kteří nemají kam jít, a intimně se sbližují (make a gula gula). Pak jsme dojeli k místu zvanému Gaitore Ki Chhatriyan a vcelku jsme uvítali, že bylo bez turistů. Bylo to příjemné klidné místo, kde se dříve odehrávaly pohřební ceremonie maharádžů. Některé z náhrobků - kenotafů - byly čistě bílé a některé už časem zešedivěly. Tady se s námi průvodce rozloučil a ponechal nás samotné, abychom si to tady v klidu prošli. Neopomněl přitom podotknout: "Don ́t make a Gula Gula!"
Hanuman temple: Celkem mladé poutní místo, vzniklo v roce 1961 a postupně se rozrostlo do většího komplexu. Uvnitř jsou jezírka s posvátnou vodou, ve které se mohou věřící rituálně očistit. V jedné ze staveb nás zval dovnitř místní mnich, ovázal nám přes zápěstí šňůrku a na čelo namaloval tečku. Pak nám ukázal opičího boha Hanumana (oranžová soška na fotu nahoře) a ukázal na mističku, kde bylo položeno 500 rupii. Teď musíte zaplatit, rekl. Chtěl jsem mu dát méně, ale zlý guru byl neoblomný.. Lepší zkušenost byla s místními opičkami, kvůli kterým se místu říká také Monkey temple. Dostali jsme nabídku místního průvodce krmit makaky. Souhlasili jsme, tak nám za 200 rupií vložil do hrsti několik hrášků a zamlaskal na opice, které hned přiběhly za potravou. Opičky byly milé a trochu drzé (video dole), nechaly se i vyfotit, ale nesmělo se jim dívat přímo do očí, to by vás pak považovaly za nepřítele a mohly by vás i pokousat.
Jeden z mých kamarádů byl kdysi v Indii. Dopravil se tam stopem a svou návštěvu barvitě popisoval. Chtěl jsem tam taky vyrazit, ale nebyly k tomu podmínky. Povedlo se až teď po dlouhých letech a na návštěvu jsem se připravoval celý život: přečetl jsem spoustu knih, v poslední době také na internetu sledoval videa, ale realita v této velké zemi mě stejně překvapila. Říká se, že po návštěvě Indie je každý člověk jiný, s tím musím souhlasit - minimálně v tom, že naše běžné běžné středoevropské problémy už pak vidí úplně jinak.
Poznámky: Fotografie v tomto článku jsou vlastní, informace jsem doplnil z wikipedie. V dalším dílu - pokračování seriálu článků o Indii - bych chtěl přiblížit další indické město Džajpúr - Růžové město.
