Seznámení s Březím vlkem

Při seznámení s Březím vlkem jsem dal jako obvykle na svůj první dojem a intuici. Vnímal jsem pozitivně jeho energii a barvu hlasu. Jeho baryton mi rezonoval v uších a připomínal mi něco hezkého z dětství nebo minulých životů...

Na den, kdy jsem viděl poprvé Březího vlka, si velice dobře vzpomínám. Bylo to někdy ke konci září, měsíce, který když se povede, ještě dovede slunečními paprsky zahřát, ale současně už v sobě má něco z té pozdní radosti, která trvá snad  jenom tak dlouho, aby pomohla sklidit všechny plody přírody a připravila se na zánik a zmar.  Světlo bylo ten den krásně syté. Slunce do zlatova osvětlovalo první spadané listí, pozdní květy lákaly hmyz, který ještě naposled vylétl ze svých úkrytů, po sytě modré obloze se křižovaly čáry tryskových letadel a pamatuji se, že ještě lítaly vlaštovky.

Já však na to všechno kolem nehleděl v kdovíjak povzneseně náladě. V tu dobu jsem ještě zkoušel štěstí v hlavním městě a čas od času jsem přijížděl za svými rodiči, abych s nimi povyprávěl, jak se mi vede. Ze začátku byly moje zprávy docela příznivé,  ale postupně,  jak se mi přestávalo dařit, jsem je začal zahrnovat negativními informacemi. To jsem měl v úmyslu i nyní, po rozchodu se svojí dívkou jsem se dokonce utápěl v těžkých depresích. Spěchal jsem do Sedmihoří navštívit svojí mámu, na kterou jsem chtěl přenést aspoň trochu toho smutku, který mě trápil. Chtěl jsem si  prostě postěžovat a vypovídat se.

Když jsem se blížil k domu rodičů, divoce začal štěkat sousedův pes. Dalo se i předpokládat, že jako vždycky vyláká sousedku, která zvědavě vyhlídne přes plot, kdože to jde navštívit sousedy. Stalo se  i dnes úplně přesně: “Máma není doma, Ríšo!“, křičela na mě ta starší paní s čerstvou trvalou na hlavě, když otevřela dveře svého domku: “Je totiž u souseda. Ten pán se jmenuje Stanislav Sochor.  Bydlí v tom posledním baráku nahoře u lesa!“ sdělovala mi a zvědavě nachylovala svou kudrnatou hlavu přes živý plot, aby jí neuniklo ani  jediné moje slovíčko.

Dobrý den, paní Vondrušková!“ volal jsem úlisně a co nejuctivěji na tu protivnou  starou drbnu, ale můj pozdrav zřejmě přes zuřivý psí štěkot přeslechla, protože křikla: “Budeš už konečně zticha, ty Ksindle? Vůbec nerozumím, co mi tady  mladý pán říká!“ mluvila směrem k psovi.

Ale pes, který cítil vetřelce,  se jenom tak snadno utišit nenechal. Zřejmě ho rozdráždil pach z mých  svršků, pocházející z levných zakouřených špeluněk, ve kterých jsem tehdy často popíjel a ubíjel svůj přebytečný čas. Pes dál svým vysokým hlasem zuřivě štěkal a vrážel do plotu, jako by měl v úmyslu ho povalit a po jeho zdolání mě pořádně prohnat.

„Tak děkuji“, zavolal jsem ještě a naoko rázně vykročil směrem k lesu, aby snad nechtěla pokračovat v započatém hovoru.

Za mámou někam k sousedovi se mi totiž vůbec nechtělo. Neměl jsem rád tyhle  sousedské návštěvy. Jestli si to teď po letech ještě dobře pamatuji, máma je často a ráda s oblibou provozovala po celou dobu mého dětství a mládí. Nevím přesně , jaký k tomu měla důvod, snad aby si utužovala dobré  sousedské vztahy,  nebo se na návštěvě dozvěděla nějaké užitečné informace, co se mohou hodit, ale vzpomínám si, že takhle trávila vždycky hodně času. Pro mě – tehdy třiadvacetiletého mladíka - tyhle návštěvy vždycky znamenaly hroznou nudu a ztrátu času. Měl jsem úplně  jinou představu o životě, nechtěl jsem ho trávit u cizích, kolikrát nudných a ordinérních lidiček, tlachat a poslouchat  úplné nesmysly, které pro mě neměly valnou informační hodnotu . Když jsem se tedy ocitl mimo dohled zvědavé sousedky, svůj krok jsem zase zvolnil a uvnitř se již psychicky připravoval na nutnou společenskou přetvářku, kterou budu muset v nejbližší době podstoupit.

Sochorův dům se objevil za první zatáčkou. Působil sešle , ale přesto na něm bylo něco útulného, jak byl zapasovaný v klínu lesa a dokola obstoupen přerostlými ovocnými stromy.

Zrezivělá vrátka měla kliku, která nešla ani zmáčknout. Dveře vrátek byly přetaženy přes sloupek brány velkou pružinou, aby byly zajištěny a  samovolně se neotvíraly. Za příšerného vrzání jsem uvolnil pružinu a dveře se neochotně otevřely, jejich odpor jsem ale musel překonat zvýšeným úsilím.

Zazvonil jsem na zvonek, ale ten byl také zřejmě nefunkční, protože jsem neslyšel vůbec nic. Zaklepal jsem tedy na dveře, ale odezva opět nebyla žádná,  tedy až na psa, který se kdesi v baráku dal do štěkotu. Vypadalo to, jakoby se dnes snad všichni psi ze Sedmihoří na mě domluvili, aby mi štěkáním znepříjemnili už tak dost smutný život!

Po určité době, kdy bylo slyšet různé bouchání, klepání a přesouvání věcí, se dveře se slovy :“ No jo , už lezu, to je mi nějakýho kvaltu!“  konečně otevřely.

V nich stál podsaditý,  asi sedmdesátiletý muž, který se ani nějak nesnažil skrýt svou nedůvěru k nezvaným návštěvám.

„Dobrý den,“, pozdravil jsem slušně, jak jsem byl naučený. “ Já jsem Richard Kurc,“, představil jsem se:“ Měla by tady u vás bejt moje máma!“

„Jo to jsi ty, Ríša!“, řekl starý muž s již přátelštějším výrazem. “Jo, jo… Už jsem o tobě slyšel!“

„Tak pojď dál!“ vyzval mě. “Pojď tudy, dej pozor tady na ty krámy!“ a vedl mě chodbou po zašpiněném koberci, který byl zastavěn a obestoupen skříňkami, botníkem, stojánky a různými bednami…

Dovedl mě až do kuchyně, která na první dojem vypadala také hodně zanedbaně. Uprostřed všeho nepořádku stál velký obdélníkový stůl, až po samé okraje zaplněn věci. Noviny, talíře, nůž, brejle, špinavé skleničky stály tu spolu v chaosu a změti . Za stolem seděla moje pořádkumilovná máma, která ležérně popíjela kafe, jako by se jí ten nepořádek pranic netýkal. Zběžně jsme se pozdravili. 

Pan Sochor si všiml mých rozpaků, když jsem se trochu zastavil a pohlížel na nepořádek v kuchyn. “To koukáš na ten bordel, co? Ale to víš, my svobodní mládenci máme trošku jinej žebříček hodnot. My na ten ordnung tolik nekoukáme!“

Velký rezavý pes, pravděpodobně ohař, na pokyn svého pána přestal štěkat. Rozvážně přikráčel ke mně blíž a na znamení usmíření se mě začal důležitě dotýkat nosem na různých částech mého těla a důkladně mě očichávat. Jeho pán ho nijak nenapomínal, naopak, když viděl moje rozpaky a jak se před ním trochu odvracím stranou, řekl jenom:“ No to ho teď musíš nechat, když jsem mu zakázal štěkat, tak se chce s tebou takhle seznámit. Teď už ti nic jinýho nezbejvá, než to vydržet!“ konstatoval věcně. “Vočichává takhle úplně každou novou návštěvu, jemu jedno,  jestli je to nějaká dámička nebo dřevorubec. Je to pro něho zdroj informací, potřebuje si vždycky vočichat ty nohy, zadky, kundy..“ pronášel svým hlubokým a monotónním hlasem, jako by na vědeckém sympoziu uváděl nějakou zásadní inovátorskou teorii. Podíval jsem se na mámu, která sice znechuceně protáčela oči, ale neřekla na to vůbec nic.

Posadil jsem se tedy na nabídnutou židli a měl jsem čas si prohlédnout svého hostitele. Starý pán měl robustní figuru, vystouplé břicho napasované v omaštěném tričku a špinavých vytahaných teplácích. Tvář tvořila s plešatou hlavou kouli, jejíž pravidelnost byla narušovaná pouze na bocích krátkými chomáčky šedivých vlasů.  Pan Sochor působil lehce blahobytným a ležérním dojmem, jeho šedomodré oči však vypadaly pichlavě a bystře.

Rozhodně mně však tento člověk něčím zaujal a těšil jsem se na jeho další slovní projev.   

Při seznamování s novým člověkem totiž obvykle dávám důraz na první dojem. Neposuzuji člověka nějak racionálně, spíše dám na intuici a své podvědomí, jakou z té osoby cítím energii. Soustředím se na barvu hlasu, jestli je mi příjemná, nebo zda  nemá v sobě nějaký odstín, který by přidával disonanci nebo faleš. Alergický jsem na různé nonverbální projevy provázející slovní projev jako například mrkání očí, stáčení pohledu nebo natáčení se bokem k posluchači. Dívá-li se vyprávějící hezky zpříma do očí a neuhýbá-li pohledem, hned má šanci si mě  jako člověka získat, podle těchto znaků jeho projev posuzuji jako upřímný a se zájmem o posluchače.

Tady jsem cítil všechno úplně v pořádku, baryton pana Sochora zněl velmi zvučně a měl na mě docela blahodárný účinek. Rezonoval mi v uších a připomínal mi něco hezkého z dětství nebo mých minulých životů, na co už jsem ale zapomněl. 

Ptal se mi, jak se mám a tak jsem mu / jak jsem měl v té době ve zvyku/ začínal líčit své problémy, v kterých jsem se nacházel. Začal jsem mu vyprávět svůj příběh, jak jsem dostal do sporu se svým zaměstnavatelem a jak jsem nakonec potom dostal i výpověď.

„Za všechno může můj nadřízený, který se mi tou výpovědí vlastně pomstil, jmenuje se Herrman.“ dokončil jsem plačtivým tónem.

„Herrman?, podíval se na mě překvapeně. “ Tak to musí bejt tutově Žid! A co by si čekal od Žida? S tím nic nenaděláš, nad Židem nemáš šanci vyhrát! Nikdy, to si pamatuj.. Se Židem není  žádná vostuda prohrát!“ vysvětlil mi.

A po chvilce zamyšlení dodal: “No abysis snad o mně nemyslel, že jsem nějakej rasista. Mně vlastně  Židové ani tolik nevadí, člověk jako člověk, ale bejval tady nějakej Dientsbier, ksicht tak hroznej, že jsme mu říkali Buldočí výkres. Nos takhle rozplácnutej, voči vykulený. Ten taky věčně nadával na Židáky, za vším viděl židobolševickou mafii, spiknutí mocných, který vládne světem. No toho bych ti přál Richarde vidět, když líčil ty svoje konspirační teorie, jaký měl při tom planoucí vizionářský voči! Židy úplně nesnášel, říkal jim moušlové a vždycky povídal  Takovýho moušla, toho já poznám na sto honů! Člověk může bejt jenom malinko šmrncnutej Židem a neujde mi!“ předváděl Dienstbiera, pak se začal tlumeně smát a dodal:“ Ale je hrozně zajímavý, že když šlo vo ženský, tak Židovky mu vlastně nevadily! A celej život vlastně žije s Židovkou. Nějak mu při tom kádrování uteklo, že jeho manželka je vlastně poloviční Židovka!“  smál se Sochor.

„A jak třeba dovedl poznat židovskej původ, já to vůbec nedovedu?!“ prozradil jsem na sebe.

„Milej Richarde, Žida toho poznáš hned,  to je přece bohem vyvolenej národ, to je vidět hned podle těch vočí a čela…A když je  starej, tak má vobyčejně i platfus, takže Žid nebo Židovka chodí k stáru asi takhle, jako kachna. Podívej,  takhle, „ a  postavil se, maličko nahrbil záda, bradu vystrčil dopředu a nohama hlasitě plácal o podlahu.  „Asi mám v sobě taky trochu Žida, dívej, Richarde, jak pajdam..“

Jako správný vyprávěč nás nechal oba dosmát, pak se odmčel, vzdálil ke kuchyňské lince a začal připravovat jídlo.

„Vohřávám to jídlo, Jani!“ řekl po chvíli směrem k mojí mámě. „Ríšovi dáme trochu větší porci, protože je vyhladovělej z cest!“ povídal a důležitě si při tom naléval z flašky velkopovického kozla do umaštěné třetinky. 

A tak jsem hned první návštěvu dostal jídlo a docela dobře se i pobavil. 

„Tak tady to bude určitě zajímavý!" říkal jsem si pak v duchu, když jsem pak dojídal jeho chutný guláš:“ S tímhle starým chlápkem by mohla být legrace!“ pomyslel jsem si.  Byl mi sympatický, zdál se mi vtipný a určitě dovede také zajímavě vyprávět. 

Přemýšlel jsem, že budu asi nucen změnit svůj názor na návštěvy sousedů.